S Veronikou a Jiřím jsme se poprvé setkali téměř přesně rok před jejich vlastní svatbou. A nebylo to nikde jinde než na svatbě Veroničiny sestry Ivy, kterou jsem měl tu čest fotit. Už tam jsem si jich všiml jako mladého, příjemného páru, který má při sobě jednoho malého neposedného čerta – jejich syna. Tehdy jsem ale ještě nevěděl, že Veronika s Jiřím nejsou oficiálně „svoji“.
O to příjemnější překvapení bylo, když mi v lednu příštího roku Veronika napsala, že se jí fotky se svatby sestry líbily a zda bych mohl nafotit také její svatbu. Rád jsem souhlasil. V červnu jsme se pak setkali nad kávou na předsvatební schůzce. Veronika si přála mít ze svatby zachycené především přirozené momentky. A také chtěla, abych s nimi strávil celý svatební den a zachytil vše od rána až do pozdních nočních hodin. A protože svatba byla na dojezd daleko v Jižních Čechách, na hranicích Šumavy, domluvili jsme se, že mi zajistí ubytování, abych tam mohl přenocovat.
Svatba se konala na statku ve vesničce Lešišov u Mokrosuk. Málokterý kraj v naší republice je mi milejší a bližší mému srdci. Celé dětství, každé léto, jsem tu totiž trávil na dětském táboře. Ten byl jen co by kamenem dohodil, přes les, u sousední vesnice. Celý víkend tak byl pro mě ve znamení nostalgického návratu. A i svatba se náramně vydařila, panovala uvolněná, veselá atmosféra a letní slunce bylo po celý den na modré obloze.
Na západ slunce jsme autem popojeli fotit kousek pod vesnici, do údolí na pastviny. A jaký západ slunce to byl – naprosto fenomenální! Veronika a Jiří si focení náramně užili a jejich přirozenost a společné štěstí se do fotografií krásně propsalo. Po návratu z louky sice musela Veronika ze svatebních šatů vyklepat asi půl tuny hmyzu – a jeden velký mega-brouk jí způsobil trochu panický záchvat… ale za ty úžasné fotky to myslím stálo.
Milá slova od Veroniky a Jiřího
